Návody a postupy

STRUČNÝ MANUÁL PRO APLIKACI VÁPENNÉ FASÁDNÍ BARVY POROKALK.
Manuál je na požádání poskytován zákazníkům jako příloha k Technickým listům, které jsou nedílnou součástí každé dodávky.

Vápenné technologie nátěrů představují návrat ke klasickým postupům, požadovaným dnes v celé Evropě pro opravy a údržbu historických objektů, především při obnově památek.
Tyto historické materiály vyžadují přizpůsobení aplikačních technik a důsledné dodržování technologické kázně. Postupy, uvedené v Technickém listu a v tomto Manuálu, platí srovnatelně i pro aplikaci vápenné barvy v intereieru.

1 - dodržovat teploty při aplikaci, min. +8 o C, max. + 25 o C.

Při nedodržení této podmínky nedojde ke zkarbonátování vápenného pojiva a může být vyplaveno při dešti nebo kondenzační vlhkostí k povrchu, kde teprve zkarbonátuje na CaCO3 a vytvoří bělavé výkvěty (viz detailní záběr), viditelné zejména na sytějších odstínech.

Jedinou nápravou je zopakování celého nátěrového systému, tedy bílý podnátěr POROKALK P a následně jedenkrát POROKALK v barevném odstínu.

Tato porucha vznikne při nátěru jak při nízkých, tak i vysokých teplotách.

2 - nepracovat na přímém slunci a při dešti !

3 - hlavní zásady při vlastním nanášení:

Při aplikaci vápenné barvy na velkých plochách se dokonalého napojení pracovních záběrů dosáhne jen tak, že pracovníci pracují nad sebou, resp. vedle sebe (na obrázku jsou v patrech nad sebou 4 pracovníci odborné firmy při nátěru Jízdárny Pražského hradu). Tak nedojde k přerušení pracovního cyklu a zabrání se vzniku viditelných horizontálních pásů („patrování“) za podlahami lešení nebo svislých napojení na větších vodorovných plochách. Platí zásada napojování pracovních etap metodou „vlhké do vlhkého“, ucelené plochy je nezbytné ukončit v jednom nepřetržitém cyklu.
Porušení tohoto pravidla má za následek „patrování“ v úrovni podlah lešení, příp. vznik svislých stop v místech napojení do již zaschlého nátěru.

Způsoby aplikace vápenné fasádní barvy určují vzhled povrchů. Na památkově chráněných objektech se nejčastější užívá zatírání barevné vrstvy do struktury podkladu.
Nejvhodnějším nářadím pro takové zpracování barvy jsou malířské štětky s krátkým vlasem, které usnadní vytvoření žádoucí nestejnoměrné vrstvy nátěru a tím i živost vzhledu stavby. Stupeň kryvosti nebo živosti vzhledu se reguluje zejména ředěním barvy. Obecně platí, že barva tak dokonale kryje, že se provádí jednonásobný nátěr. Výhodou je nižší spotřeba barvy, nevytváří se hladké „zanesené“ povrchy a snižuje se nebezpečí odlupování vrstev, nedokonale spojených s podkladem.

4 – po dokončení a zaschnutí nátěru nejméně dvakrát s odstupem 12 – 24 hodin povrch rozprašovačem zvlhčit vodou,

aby se vytvořila další podmínka pro dokonalou karbonataci vápenného pojiva – roztokové prostředí, nezbytné k vytvrdnutí pojiva. Při nedodržení této zásady dojde k tzv. „spálení, sprahnutí“ tenké vrstvičky vápenné kaše, nedojde k vytvoření chemické vazby k podkladové omítce a celý systém je pak méně trvanlivý. Dodatečné vlhčení je ostatně nezbytné u všech tenkovrstvých vápenných úprav, např. u štukování apod.
Pokud se vápenné pojivo nepřemění dokonale na uhličitan vápenatý, může přívalový déšť vyplavit ještě rozpustný hydroxid a může dojít k barevným změnám (vytvoření tmavší nebo světlých svislých pruhů).